Autor: Kolektiv autorů
Amygdala, centrum limbického systému, má podobu vzájemně propojených buněčných struktur ve tvaru mandle, umístěných nad mozkovým kmenem v blízkosti dolní čelisti limbického okrsku.
Hippocampus (součást velkého mozku) a amygdala byly původně dvěma klíčovými centry primitivního „čichového mozku“, z něhož se v průběhu evoluce vydělila mozková kůra a později i šedá kůra mozková. Do dnešního dne tato centra limbického systému odpovídají za většinu nebo aspoň podstatnou část učení a procesu zapamatování, přičemž amygdala je centrem především citů.
Jak silně city ovlivňují náš duševní život, lze nejlépe pochopit v souvislosti s těmi okamžiky, kdy v rozčilení uděláme něco, čeho později litujeme.
Jak je možné, že stačí tak málo a chováme se iracionálně?
V záchvatu rozčílení, když impulsivní city převládnou nad rozumem- působí nově objevená funkce amygdaly. Amygdala pečlivě a nepřetržitě sleduje informace přicházející ze smyslových orgánů a hledá krizové situace. Tato úloha dává amygdale moc nad naším duševním životem – pracuje jako jakási psychologická stráž – v případě, že zachytí např. signály strachu, okamžitě odešle poplašné volání do všech významných částí mozku: spustí sekreci stresových hormonů, mobilizuje mozková centra pro pohyb, aktivuje kardiovaskulární systém, svaly a střeva. Jiné nervové dráhy vyšlou z amygdaly pokyn k tísňové sekreci noradrenalinu, aby se tak stimulovala klíčová centra mozku včetně těch, jež zvyšují ostražitost našich smyslů. Jiné signály z amygdaly sdělují mozkovému kmeni, že je třeba změnit napětí obličejových svalů a vytvořit tak v tváři ustrašený výraz, další signály vzkazují, aby se zrychlil puls, zvýšil krevní tlak, zpomalilo dýchání a aby se zastavily všechny probíhající pohyby nevztahující se k nebezpečí. Další pokyny fixují naši pozornost na zdroj strachu a připravují svaly na reakci. Současně dochází i k aktivaci paměťových korových systémů, abychom si dokázali pohotově vybavit všechny dostupné znalosti a zkušenosti, které nějak souvisejí s hrozícím nebezpečím.
Rozsáhlá síť nervových spojení umožňuje amygdale převzít v citové krizi velení nad většinou mozku – včetně našeho racionálního myšlení.
Zrakové vjemy putují ze sítnice nejprve do thalamu, kde jsou převedeny do jazyka mozku. Většina informací je dále vedena do zrakových oblastí šedé kůry mozkové, kde proběhne analýza, posouzení jejich významu a rozhodnutí o případné vhodné reakci. Pokud je vhodná také reakce emoční, je do amygdaly vyslán pokyn k aktivaci emočních center. Avšak menší část původního signálu ze smyslových orgánů je rychlejším přenosem vedena z thalamu do amygdaly, což nám umožňuje pohotovější (avšak méně přesnou) reakci.
Díky tomuto uspořádání je amygdala schopna zahájit citovou reakci dříve, než korová centra plně pochopí, co se děje.
Právě kvůli této „zkratce“ z thalamu do amygdaly, jež obchází korová centra, může amygdala skrývat vzpomínky a emoce, které projevujeme, aniž bychom si uvědomovali proč.
Zatímco hippocampus si pamatuje prostá fakta, amygdala uchovává vzpomínky na citové zabarvení těchto skutečností.
Zjednodušeně: hippocampus potřebuješ k tomu, abys rozeznal, že tvář, kterou máš před sebou patří tvojí sestřenici. Ale je to amygdala, co ti připomene, že ji nemáš rád.
Pokud se pokusíme předjet automobil a jen o vlásek unikneme čelní srážce s protijedoucím vozidlem, hippocampus uloží do paměti, na jaké silnici k tomu došlo, kdo byl s námi v autě, jak vypadalo protijedoucí auto apod. Avšak je to amygdala, která pokaždé, když budeme předjíždět za podobných okolností, k nám vyšle signál intenzivní úzkosti.
Jednou z hlavních nevýhod takových nervových poplašných zařízení je, že tísňové volání, jež amygdala vysílá, bývá nezřídka zastaralé a nevyhovující. Amygdala srovnává, co se děje teď se zkušenostmi z minulosti. Tato srovnávací metoda je asociativní – je-li jeden klíčový prvek současné situace podobný zážitku v minulosti, amygdala jej zaregistruje. Funkční nedokonalost těchto nervových okruhů spočívá v tom, že se aktivují dříve, než je oprávněnost takového poplachu plně potvrzena. Amygdala nám zuřivě poroučí, abychom reagovali na vzniklou situaci způsoby, jež nám byly vtištěny již dávno – myšlenkami, emocemi, činy, které jsme si osvojili za okolností jenom vzdáleně připomínající současnou situaci, avšak dost podobných na to, aby zalarmovaly amygdalu.
K amygdale se nepojí pouze schopnost mít někoho rád, závisí na ní takřka všechny emoce.
U zvířat, jimž byla vyjmuta amygdala, vymizel strach a zloba, vytratila se i potřeba měřit své síly s ostatními nebo s nimi spolupracovat. Zvířata ztratila smysl pro svoje místo ve společenství. Emoce jim buď chyběly docela, nebo byly výrazně otupělé.
U lidské populace pokud jsou přeťaty dráhy spojující amygdalu s ostatními mozkovými centry, dochází ke zvláštní neschopnosti posuzovat citový význam událostí. Tento stav je někdy označován jako „efektivní slepota“.
Zbaveny svého emočního zabarvení ztrácejí konflikty svoji sílu. Jeden mladý muž, jemuž byla s cílem zmírnit jeho záchvaty odstraněna amygdala, ztratil po operaci veškerý zájem o lidi a dával přednost osamocenému životu bez jakéhokoli lidského kontaktu. Přestože byl schopný vést rozhovor, nepoznával svoje blízké přátele, příbuzné, dokonce ani svoji matku.
Amygdala je tedy centrem emoční paměti a tedy i samotného smyslu pro citový význam událostí.
Zdroj: Daniel Goleman – Emoční inteligence
